Rudolf Staník:


Návštěvou
na
zámku


Divadelní (případně rozhlasová) hra

Návštěvou na zámku

Osoby:
Průvodce, Průvodkyně, Zpívající muž, Zpívající žena




Na scéně je samotný Průvodce, hovoří:

    Široké, rozlehlé je baronství Hochšpardenlochské – mořem omýváno ze strany jedné, horami stíněno ze strany druhé. Mocně se rozléhá do stran zbývajících. Široké, rozlehlé je. A téměř stejně tak široký, stejně tak rozlehlý, leč vyšší, je dědičný zámek baronů Hochšpardenlochských – Vysoký Špardenloch. Po špičkách a s úctou blížíme se k jeho branám, abychom slyšeli, abychom viděli:

    Průvodce po těchto slovech odhalí Průvodkyni za záclonkou. Ta svírá v ruce pokladničku. Průvodce pokračuje:

    Pokladnička, kterou vidíte na průčelí, shromažďuje příspěvky na údržbu tohoto skvostu.

    Odejde s pokladničkou. Hovoří Průvodkyně:

    Vážení hosté, vítám vás na zámku Hochšpardenlochském, tedy zatím před ním, před první z jeho pěti vstupních bran. Jen v krátkosti se zmíním o vývojových etapách stavby, neboť vás nechci unavovat suchým líčením, není-li opřeno o raritní exponáty, jakých je uvnitř nesčíslné množství. Tedy opravdu jen v krátkosti.

Hluboce se zamyslí.
Zámecká hladomorna
    Na tomto místě stála původně jen dodnes zachovaná hladomorna, ke které na počátku 13. století přistavěli kuchyň a jídelnu. Kuchyň, jídelna a přilehlá k nim hladomorna tvoří tak stavební jádro zámku. O sto let později ─ v souvislosti s objevením deště ─ bylo toto jádro, kromě hladomorny, zastřeno. Střecha, kterou vidíte na hladomorně, není tedy původní a byla sem zřejmě zanesena teplým jižním větrem. Tehdy také přestala hladomorna fungovat jako studna a v této funkci ji zastoupilo čtvrté hradní nádvoří, které je v některých starších a již překonaných plánech chybně označováno jako světlík. V 16. století byl hrad přestavěn na renesanční palác a přibylo levé křídlo obsahující tančírnu, obrazárnu a divadlo s ložnicí barončinou a pravé křídlo obsahující zbrojnici, trofejní síň a psinec s ložnicí baronovou. To bylo prosím za barona Viléma z Hochšpardenlochu a jeho manželky Marie rozené Novákové z Pustiměře. Stavební vývoj zámku byl ukončen na sklonku století devatenáctého jižní přístavbou sokolovny, kde bylo kromě sokolníka chováno též devět sokolů. Je to ta budova se sgrafitem ozubeného soukolí ─ to je ovšem ještě novějšího data.




    Z období renesanční přestavby pochází také překrásný park  obklopující zámek ze všech tří stran. Po prohlídce zámku si v něm jistě rádi odpočinete a tu odkazuji vaší pozornosti několik roztomilých antizujících stavbiček, z nichý vás zejména zaujme 500 metrů dlouhá kolonáda pro svou akustickou zvláštnost. Postaví-li se totiž kdokoliv z vás do jednoho kouta kolonády a něco zašeptá, uslyší to ten četník až v 500 metrů vzdáleném druhém koutě.

Ušatá kolonáda
   
    Tato kolonáda sluje proto spiklenecká a je dnes používaná k cvičným účelům kontrašpionáže. Metrový živý plot, který se táhne kolem zadní stěny kolonády, jsou speciálně zastřižené stoleté topoly. Několik kilometrů od kolonády upoutá vaši pozornost idylické jezírko, zdobené čtrnácti karátovými rybičkami, živými labutěnkami a v noci barevnými reflektorky. V širokém okolí známé jezírko je oblíbeným místem dostaveníček milenců s orgány veřejného pořádku.

Průvodkyně odchází, přicházejí zpěvák se zpěvačkou, aby za pochodu jí zpívali:




Průvodkyně:

Prohlídku vlastního zámku započneme ve stavebním jádru u pověstné hochšpardenlochské hladomorny. Hochšpardenlochové byli krutí panovníci a tak za jejich vlády poznalo utrpení hladomorny na 5000 ubožáků. Uvážíme-li, že k zámku patřila vesnice čítající 500 poddaných,a jednoho boška, znamená to, že mnohý z nich úpěl v hladomorně dvakrát či třikrát a to ještě počítám s případnými externisty! Hladomorna sama je architektonicky velmi zajímavá. Otvory, které vidíte ve stěnách, sloužily k doléhání cinkotu nádobí z panské jídelny, nejspodnějším otvorem byly do hladomorny vháněny dráždivé vůně panské kuchyně. Hladomorna je také nezvykle hluboká, jak se hned přesvědčíte. Vezmu tento kamének a vhodím dovnitř ─ 

Přichází zpěvačka

   ─ a než dopadne , něco hudby z tohoto roztomilého hracího strojku, kterým dobrotivá baronka Terha ráda mírnila útrapy ubožáků v hladomorně:

(* Na dvou označených místech, jak si živě pamatuje editor tohoto díla, jemuž asi před půl stoletím (jak ten čas letí...) autor a skladatel v jedné osobě přezpívával některé z partií, měl tentýž původně v úmyslu nechat zaznít zahraný plně obsazeným stočlenným symfonickým orchestrem jediný mocný akord:

ŠRUM!

Přes veškerou snahu, nepodařilo se získat dostatek sponzorských darů, aby to vydalo na stočlenný orchestr, fondy by byly vystačily pouze na orchestr padesátičlenný. Než aby se vyrovnal s takovýmto kompromisem, s těžkým srdcem se proto autor/skladatel rozhodl, že se tento akord bude hrát pouze na piano!



Tu se ozve strašlivý výkřik  – výkřik z hladomorny. Průvodkyně konstatuje:


Á, kamínek nám dopadl. – Výkřik, který jste možná zaslechli, patří poslednímu ubožákovi, který je tak zesláblý, že se nemůže udržet na podávaném mu laně a je tu tedy dodnes chován jako doklad krutosti šlechty 16 století. Pokladnička, kterou u hladomorny vidíte, shromažďuje příspěvky věřících na zlepšení výživy tohoto ubožáka.
Ale vejděme dále! – Tančírnu musíme obejít, má totiž produpanou podlahu, mineme i architektonicky nezajímavou spižírnu, několik běžných vyhlídek ─

Průvodkyně během této řeči mizí za scénou, poslední řádek říká velmi rychle a slábnoucím hlasem jakoky z dálky; na druhé straně se objeví udýchaný Průvodce, aby navázal:

… a již vcházíme do levého křídla zámku. Sál, kterým procházíme, není psinec, ale jídelna posledního majitele zámku Knuta z Hochšpardelochu, který hodoval zásadně se svými oblíbenými chrty. Po jídle opíjel se pán nejjemnějším moselským, zatímco chrti konzumovali psí víno.



Obraz tohoto pána vidíte přímo proti sobě, vlevo má levobočka, vpravo pravobočka. Po obou stranách místnosti je několik vycpaných psích kusů. Má někdo nějaký dotaz?


Projde průvodkyně. Chřestí pokladničkou. Nikdo nemá žádný dotaz.

Takto jsme se dostali do zámecké obrazárny. Dříve však než se budete kochat nádherou zanechanou nám minulými generacemi, připomněl bych rád některá základní fakta, významná pro vývoj tohoto zámeckého skvostu. První zmínky o obrazárně, jako o jakémsi celku, máme již z druhé poloviny 16 století, kdy Vilém z Hochšpardenlochu objednal u malíře kardinála Vratislavslavského šest obrazů bez rámu. Pok máme v zápisech stoletou přestávku a až na sklonku století sedmnáctého nacházíme opis listiny, kterou držitel hradu Alois z Hochšpardenlochu urguje šest obrazů u téhož malíře! Škoda, že nemáme malířovu odpověď. Bylo by tím potvrzeno, že tento dosud neznámý a jistě i vynikající malíř se dožil minimálně 150 let. Říkám minimálně, protože když v polovině století osmnáctého vdával Aloisův syn Rupert svou dceru Celinii za Freiherra Zersta von Freiberg, daroval jí věnem oněch šest obrazů s poznámkou ─ dodá osobní malíř J. E. Kardinála vratislavského. To je také poslední zmínka o těchto šesti obrazech. Pro úplnost uvádím, že když v roce 1948, kdy zámek přešel do národní správy, urgovalo ministrestvo opět tyto obrazy. Z ospovědi polských kompetentních činitelů se dozvídáme, že adresát, nezemřel-li, je alespň nezvěstný a že s největší pravděpodobností emigroval v roce 1945 do Spojených Států, neboť jeho rod žil v Polsku už od dvanáctého století.

Nalevo tedy vidíte tři a napravo další tři rámy, které by mnou nepoučený lehce přehlédl. Vaši pozornost však poutá sedmý a poslední obraz zámecké obrazárny. Vidíte na něm mladou a jistě i krásnou dámu v zlatě i perleťí vyšívaném šatu. Dáma je však bez hlavy. Původně, jak se z materiálů dozvídáme, měl obraz i hlavu, ale v době kdy obrazy byly upravovány tak, aby se vešly do módního čtvercového táflování, byl tento obraz seřezán. O to více však vyniká nádherné zlaté krumplování šatu. Obraz znázorňuje zvěčnělou ochránkyni rodu zvanou krásná Meluzína, která tragicky skonala na dětské spalničky v den své vlastní svatby. Dodnes, postojí-li před ní mladý pár, ucítí její magickou sílu.
Pokladnička, kterou vidíte pod obrazem, shromažďuje dary těch, u nichž zásluhou čarovné moci tohoto obrazu k zamýšlenému sňatku nedošlo.

Zpěvačka v rámu, jako obraz krásné Meluzíny, tedy bez hlavy, aby měl Zpěvák ke komu zpívat.



To odkryl Zpěvák ženu v obraze. Je jí tzv. Zlatá Adéla od Gustava Klimta, která před několika lety vytvořila světový rekord v ceně prodaných obrazů, zhruba kolem 200 miliónů dolarů.

 



Po písni tma a několik pracovních výkřikú, evokujících divadelní prostředí, značně nervózní, poslední výkřik, zřejmě “Opona!”, pak se rozsvítí. Nevím, jaká bude scéna, tedy jaká bude doposud, teď však vyžaduji scénu naprosto opačnou. Vchází přehnaně teatrálně Průvodkyně:

Také zámecké divadlo, jako ostatně všechny místnosti v zámku, je vytesáno z jednoho kusu kamene. Připomínám-li tuto architektonickou drobnost zde, je to jen proto, že zámecké divadlo je místností v zámku největší, jehož šířka Š je větší než délka Dm přičemž zlaté pravidlo Hochšpardenlochské architektury ─ výška V je větší než délka D ─ zůstává pochopitelně zachováno.

Š > V
V > D     plyne z toho tedy, že
____
Š > D

 Místo podlahy tu máme jaksi nerovnost. Ta je výhodná pro 4. a 5., 8. 9. i 11. Řadu. V plánu Hochšpardenlochského zámku je tato místnost označena jako zámecké divadlo a ložnice barončina. Cítím za povinnost objasnit toto neobvyklé spojení, zvláště když vysvětlení se přímo dotýká historie tohoto zámeckého divadla. Nuže, naslouchejte!

A podobným způsobem jak na začátku byla zjevena ona, je jí zjeven Průvodce, v malebné poloze pamětníka ─ téměř.

Bylo to na začátku 17 století ─ to vy už nepamatujete ─ kdy na Hochšpardenlochu seděl urozený pán Narcis z Hochšpardenlochu, štíhlý muž sportovní povahy. Jeho manželkou byla Eleonora, tlustá, leč úzkoprsá dáma, trpící depresivním syndromem paranoidního stavu hysteriodní osobnosti, povahy vypočítavě popudlivé. Jaký div, že urozený pan Narcis věnoval svoji přízeň raději toliko buclaté, leč neúzkoprsé komtese Gladiole, bydlící coby urozený sirotčí doplněk na hradě. Pan Narcis vše tajil a před paní baronkou vystupoval v úloze šlechetného leč odměřeného ochránce. I paní baronka brala tak přítomnost komtesy Gladioly na hradě, už jen kvůli sousedům. Vše tedy probíhalo spořádaně. Jenže, už tehdy se i v Hochšpardenlochnii říkalo: I zdi mají uši. A jaké musely mít uši zdi 7-9 metrů široké!!!

    Urozená paní Valerie se tedy jednoho dne vše dozvěděla. Neztropila okamžitě skandál. Kdepak! Stopy okamžitého rozrušení hbitě zapudrovala jemně mletým klem a poslala pro komtesu Gladiolu. Proběhl přátelský dýchának. Druhý den totéž, totéž i den třetí a tak ze dne na den. Paní Valerie se při dýcháncích překonávala ─ sladce a bez ustání šveholila, chichotala se až se jí bradičky třásly a při tom oběma rukama nutila komtesu do nejvybranějších lahůdek, kde převažovala šlehačka, sladké máslové řezy a kynuté knedlíky s lahodnou zavařeninou. Ubohá, do té doby jen buclatá komtesa podlehla a vyrovnala tak poměr sil. Netrvalo dlouho a paní Valerie mohla sklízet první ovoce své trpělivosti. Trpělivost jí přinesla růže v ruce pana Narcise, který nemaje již výběru a nepoznávaje už dobře jëdnu ženu od druhé, reptaje se dostavil ke kvartálnímu plnění manželských povinností sem, do barončiny ložnice. Po dlouhé absenci očekával, že se mu po krátké domluvě dostane přiměřeně vřelého přijetí. Dostalo se mu. Baronka ztropila úchvatnou scénu, která daleko překročila baronem očekávanou metráž. Pak se vytasila s Gladiolou.
Vyjevený baron chtěl neprodleně odejít. Dveře však již zcela zaplňovala komtesa, která se kolébala dle barončina pozvání na dýchánek. Baron usedl tam, kde je dnes nápovědní budka, leč nevydal ani hlásku. Baronka ztropila další scénu, tentokrát už před divákem. Baron plakal. To obě ženy spojilo a se zadostiučiněním jej začaly konejšit, Pak přišla na stůl šlehačka, pak sladké máslové řezy. Před kynutými knedlíky sebral baron poslední mužné síly sportovní povahy a uprchl úskokem. Pohlédnete-li z okna spatříte nenápadný pomníček, zdobící místo dopadu. Tlustá komtesa ztropila scénu tlusté baronce. Tlustá baronka zopakovala na oplátku své nejúspěšnější místa ze scény s baronem tlusté komtese. Ta si mezi vzlyky hbitě zapisovala zvlášť podařené obraty.
Průvodce s uspokojením poklepe na nadmíru tlustou knihu ve své pravici.
Zachovalo se. ─ Ztropený povyk přilákal do barončiny ložnice služebnictvo. Obě ženy ztropily společnou scénu služebnictvu. Tehdy tu, vážení hosté, zazněl první potlesk, která probudil následníka, urozeného pána Narcise II z Hochšpardenlochu, který vyspával včerejší gorilu. Dostavil se, zívnul a pohledem z okna zjistil, že pánem na hradě je teď on.

Průvodce podá Průvodkyni drobnou knížku, sám světelně nebo oponkou mizí. Průvodkyně čte:

Z jídelny udělá psinec, z psince tančírnu, z tančírny trofejní sál, z trofejního sálu obrazárnu, z obrazárny zbrojnici, ze zbrojnice hradní kapli a z kaple ložnici barončinu. Tato místnost ─ tedy bývalá ložnice barončina ─ mu vybyla. Tak vzniklo zámecké divadlo. Narcis II. tak poprvé zdůraznil sepjetí divadla se životem a přijal na místě hold služebnictva. Podle dochovaných záznamů to bylo 16 opon a jedna francouzská revuálka, tehdy ještě neznámá.

Průvodkyně zavře dochovaný záznam.

Od těch dob stala se bývalá ložnice barončina trvalým útočištěm všech Múz, které se tu skrývaly před deštěm, tak často pronásledujícím barbarské okolí Hochšpardenlochie.




Hovoří Průvodce:

Ale i pravé křídlo zámku, obsahující kromě ložnice baronovy, psinec, zbrojnici a trofejní sál, není bez zajímavosti. Místnost ve které stojíme teď je kupříkladu … zbrojnice! Po stěnách jsou rozvěšeny turecké šavle, nekonečné končíře, meče obnažené i vybraně oděné, různé druhy kordů ─ třetí zleva je kord vodka. Na druhé straně místnosti začneme od píky: píka, halapartna, čtyřručný mečík, samostříl a lovecká oblíbená zbraˇm samohonka. Pod nimi jsou tak zvané zbraně komorné: bičíl, španělkasvidřík, nebozez, misál, pletací jehlice, komoda, kokršpaněl a golfová hůl. Dále je po stěně rozvěšeno několik děl. Také jejich ústí jsou ještě zakrvácena od zvlášť povedených zásahů. Benátské zrcadlo na čelní straně sloužilo k oslpování nepřátel, stjně jako vidlice po jeho obou stranách. Růžek na prach, praporce, proporce, porcelánové dělové koule a krychle. Čelem vzad! Koutek selských bouří obsahuje : smolné věnce, sud na fekálie, amatérsky malované štíty, plánek rybníka u Chlumce nad Cydlinou, otýpku kopí, kosy, cepy a mlátičku.
 
Vážení hosté! Zbrojnice je nejvyšší místností v zámku, neboť v ní se zdržoval nejdelší předek rodiny Hochšpardenlochských Lothar. Délku pana Lothara si můžete představit také z chodeb vedoucích do zbrojnice. Ve stropě uprostřed mají vysekány púl metru hluboké žlábky, aby s Lothar mohl procházet. Pan Lothar byl černou ovcí Hochšpardenlochských. Jako loupeživý rytíř přepadal často pocestné v okolí svého zámku, ba neváhal ani přepadnout vlastní babičku, která si z jeho lesů odnášela něco klestí. Dlouho pásli po něm královští hajduci, ale stále se jim nedařili jej upást. Proslýchalo se, že je pan Lothar spřažen s ďáblem, ale nevědělo se s kterým, neboť už v těch dobách bylo ďáblů mnoho druhů. Nakonec spravedlnost zvítězila i nad panem Lotharem. Jednou když se oddával divokému honu ve svých lesích, zjevila se mu bílá laň, kterou se jal pronásledovat. Bylo už pozdě k večeru, když laň konečně klesla. A tehdy rytíř poprvé poslušen nějakému rozkazu shůry nezastřelil laň už uštvanou a ta se mu za odměnu změnila v krásnou pannu, která když si odpočinula, se změnila v sedm královských hajduků, kteří Lothara zajali. Tak skončil zlý pan Lothar, byvše pod vlastním zámkem zkrácen o hlavu. A ještě tehdy měřil dobré dva metry. Jeho brnění vidíte za sebou. Zvláštností je, že v den pětistého výročí jeho popravy zmizela z toho brnění přilbice ─ dobře si ten den pamatuji. Byla tu zrovna nějaká výprava klempířských učedníků ─ a tak získal náš hrad další raritu ─ brnění bezhlavého rytíře.
Pokladnička, kterou vidíte na místě zmizelé přilbice shromažďuje příspěvky v bankovkách a krytých šecích a je svým dnem proto spojena s celým neobyčejně těžkým i prostorným brněním.

A poslední zajímavost ─ ještě k panu Lotharovi. Proslýchá se v análech, že v den své popravy neztratil pan Lothar hlavu poprvé, že ji už ztratil dávno předtím, pro chudou Stázičku z podhradí, která neměla než svých pár koziček.



Průvodkyně:

Nejskvostnější exponáty zdejšího zámku jsou shromážděny v této trofejní síni. Většinu z rarit shromáždil zde Rupertův syn Petr, pro spoustu zlatých zubů zvaný Zlatohubý, jehož vášní bylo cestovatelství. Dvě velké cesty vykonal Petr Hochšpardenlochský a trofeje z nich jsou v této místnosti. Nalevo jsou upomínky na cestu do tehdy ještě neobjevené Ameriky, aneb, jak se tehdy říkalo, Nové Hochšpardenlonie. O tom, že nebylo snadné vzácné artefakty získávat, svědčí tato skvostná dýmka míru, jejíž získání zaplatilo životem na dvě stě indiánů ─ soudě podle vroubků na troubeli. Série smrtících indiánských foukaček vrcholí asi patnáct metrů dlouhou foukačkou s obsluhou patnácti mužů, kteří foukali do speciálně uzpůsobeného náústku. Tato foukačka se nenabíjela ─ tato foukačka zabíjela silným proudem vzduchu spolu s vůní kombinované halitózy. Od dob objevení této foukačky panem Petrem se stalo úsloví “dýchla na něj smrt” známým i ve starém světě. Skvostná náčelnická čelenka zdobící prostor mezi okny byla minulý rok bohužel identifikována jako podvrh v německo-italsko-srbské koprodukci.

Po návratu z Ameriky navštívil krátce pan Petr Blízský Východ. Pomohl tam trenčanskému zbojníkovi Janošíkovi proti jeho odbojným pánům. Za odměnu získal ruku zbojníkovy dcery. Ruku vidíte v zasklené vitríně na stole. Tento exponát je světovým unikátem, neboť zbojníkova dcera byla od dětství jednoruká.

Druhá stěna místnosti ─ ta prázdná ─ byla rezervována pro sjvostné trofeje z Afriky, kam se pan Petr odebral na svou další velikou cestu. Tam ho také stihla smrt, když podceniv nepřítomnost svého osobního paštikáře, zemřel na vyprahlé poušti hladem. Jeho tělesné pozůstatky jsou uloženy v Národním muzeu, v útrobách hyeny pálené.

Odejde, avšak vrací se jakoby si na něco vzpomněla:

Pokladnička.

Zpěvák, Zpěvačka:


Průvodkyně:

Vážení hosté!
Ještě užaslí nádherou trofejní síně vycházíte ze zámku Hochšpardenlochského. Poslední pohled věnujte však prosím půlnoční straně zámku. V den kdy zámek přešel do státní správy došlo k snad nejzáhadnější události, kterou si dodnes nikdo nedokázal vysvětlit. Týká se těchto slunečních hodin.




Průvodce čte z knihy pamětí:

13. dubna 1951 získal zámek statut památkového objektu. Tentýž den uspořádal zdejší vlastivědný kroužek “VELEBIL” velkolepou slavnost, na které nekonvenčním způsobem přiblížil účastníkům některé slavné tradice našeho národa.

Zavře knihu pamětí, sáhne po svých:

No. ─ Při předvádění nedoloženého vpádu Tatarů uložil přítomný zástupce Státní památkové péče svou ustaranou hlavu do dlaní dcerky jednatele kroužku a sotva vnímaje teplo stoupající z krajek hluboko zakrojeného výstřihu násobil plánovanou částku ba renovaci hradu třikrát. Tentýž početní úkon zopakoval po předvedení dívčí války. Zatímco si otrhané dcerky členů kroužku lízaly utržené rány, začala první fáze bitvy u Lipan. Následovalo švédské drancování. Jedině zvony hradní kaple zůstaly ušetřeny rozlití, protože na Velikou noc, jak známo, ulétají do Říma. Dodnes se nevrátily.

Vtipně a s použitím nejmodernější techniky byl předveden masakr u Chlumce nad Cidlinou Zástupce Státní památkové péče požádal o logaritmické pravítko. Krajky výstřihu jednatelovy dcerky však už dávno zdobily její útlý pas. Zástupce kapituloval a odtrhnuv oči od nedostačujícího již logarritmického pravítka nařídil reprízu dívčí války. Jak uvedl “pro potřebu ústředních úřadů a proniknutí Státní památkové péče na světové trhy”. Bylo provedeno a krajky zdobily střevíčky…

Psal se ale rok 1951 a oslavy vyvrcholily předvedením zlatého hřebu národních tradic, totiž napoleonskými válkami, konkrétně požárem Moskvy.

Zvuk praskotu ohně.

Zástupce Státní památkové péče, sedě druhý den na ohořelém základním kameni hradu, požádal pevným hlasem o pero. Náhle vypadal odpočatě.

Průvodce otevře knihu pamětí:

Dnem 14. dubna 1951 hrad Hochšpardenlochský ztrácí statut památkového objektu.

Zavře knihu, aby dodal:

 A stal se památkovým subjektem.

Vstane. Přichází Průvodkyně s pokladničkou a žalostně pronese:

Pokladnička…
Pojď!
Řekne Průvodce, jakoby chtěl říci ─ ti nám nic nedají ─ a odvede ji.


KONEC