Stránky Rudolfa Staníka
Rudolf Staník Rudolf Staník
(1942 - 1999)
Stránky navrhl a připravil
Vojen Koreis
 s užitím editovaného materiálu, který buď dodala Staníkova rodina, anebo které měl z dob, kdy spolu hrávali divadlo. Většinu ilustrací laskavě dodal Hieronymus Bosch (1450-1516).
Koreis přidal některé písňové texty k jejichž tvorbě se Staník už nedostal .
.

    Staník na vojně, kde to vše začalo
Rudolf Staník jako vojín základní služby    S Rudolfem Staníkem jsem se poprvé setkal někdy koncem roku 1964. Nedlouho předtím jsem byl propuštěn z vojny, kterou jsem se protloukl z větší části jako zpěvák, u vojenského souboru v Praze a u posádkové hudby v Milovicích. Rudolf, původně učitel historie a hudby, se také právě Petr (Kim) Novákvrátil z vojny a spolu s Petrem Novákem, řečeným Kim Novák, jiným vojenským veteránem, který byl vyučeným kuchařem, se tehdy rozhodli usadit se v Karlových Varech, kde předtím oba válčili. Už na vojně se zabývali tvorbou amatérských kulturních pořadů a ve Varech hodlali v této bohulibé činnosti pokračovat. Kim (vlevo) byl původcem většiny textů na nichž v té době pracovali, zatímco Ruda k nim skládal hudbu. Pořad, který společně dali dohromady a jímž se chystali uchvátit karlovarské publikum, se jmenoval Písně pro kočku.

   Surrealistický snímek pořídil Staník při zkoušce.
Nohy: Majka Koudelová, ruka: Kim Novák
 
Nohy Majky Koudelové, ruka Kima Nováka

    Kim s Rudou sháněli zpěváka. Pracoval jsem tehdy jako kulisák v karlovarském divadle ─ první místo které se mi nabídlo po propuštění z vojny a přestěhování se do Varů, kde jsem doufal, že si časem nějaké místo jako zpěvák najdu. Jeden můj kolega z divadla je na mne upozornil, takže přišli oba za mnou. Byla to trochu podivná dvojice: Kim hubený dlouhán, Ruda malý černovlasý. Bylo odpoledne, v divadle se právě nehrálo ani nezkoušelo, vzal jsem je tedy dolů do orchestřiště, kde bylo piano. Už si nepamatuji co jsem jim napoprvé zazpíval, vedlo to ale přímo k tomu, že mi Ruda začal hrát doprovod k jedné z těch jejich. Když mi potom vyťukal melodii, s textem strojově psaným v ruce jsem se chytil okamžitě ─ noty si Rudolf skoro nikdy žádné nepsal, všechno měl v hlavě. Notovou partituru, jak jsem časem zjistil, obvykle vyprodukoval s těžkými vzdechy až poté, kdy se dožadoval nějakého honoráře a potřeboval své nároky něčím podepřít. To ale přišlo až později. Vyzkoušeli jsme si tehdy v tom orchestřišti pár písniček a hned byla ruka v rukávě!

    Pojmenovali jsme se Neznámí a začali jsme zkoušet politický kabaret Písně pro kočku v městské knihovně, kde byl malý sál s jevištěm, který pojal něco přes stovku diváků. To nám prozatím stačí, říkali jsme si. Zkoušely s námi i dvě dívky, tehdy asi dvacetiletá zpěvačka Bohunka Hošková a sedmnáctiletá Majka Koudelová. Bohunka časem odpadla, museli jsme si najít náhradu v Daně Kovalčíkové, přes veškeré problémy ale byla premiéra úspěšná. Natolik, že lidé chodili i na další představení a my jsme si po několika měsících mohli v Plzni udělat základní profesionální přehrávky a o něco později si dokonce zvýšit podstatně kvalifikaci a tím i obnos, jaký jsme mohli legálně požadovat za představení. Rudolf tehdy ještě pracoval jako kulturní referent pro vojenskou správu, a z této pozice nám mohl zajišťovat představení pro menší posádky, hlavně kolem hranic v západních Čechách. Někdy jsme zvládli i tři za jediný den, takže po finanční stránce jsme si nevedli nijak špatně.

Staník u piana, Koreis zpívá.
Asi v 66. roce jsme, Ruda a já v duetu, při festivalu malých divadelních forem, jak se tehdy říkalo, natočili pro filmový týdeník Rudovu a Kimovu písničku V kavárně jste seděla... Následkem toho, po několik týdnů, se po nás lidé otáčeli na ulici.
   
    Asi po roce společného vystupování, kdy jsme Kim, Ruda a já, kromě zmíněných představení pro vojáky, také jezdili v půjčeném autě po štacích v jiných menších místech a vydělávali si takovýmto “šmíráckým” způsobem, nastaly problémy. Jak už tomu běžně bývá u skupin kde existují dvě či víc osobností, došlo k ideologickému rozkolu. Kim, rozený tulák a tramp (což také dokázal o mnoho let později, když vystoupil jako autentický tramp ve Vorlově filmu Z města cesta), inklinoval už tehdy tímto směrem a založil proto soubor Kočka (zkratka pro Kočovný kabaret), s nímž učinil několik cest maringotkou a později i upraveným stěhovacím vozem po zemích českých. Dal pro tento účel dohromady svůj vlastní soubor. Ruda a já jsme tíhli spíš k literárnímu kabaretu, případně k absurdnímu divadlu.

Nechci vás proradné hrabě, aneb deset let bez muže (hravě)
Vojen Koreis jako Vít, prototyp vesnického hlupáka. Snímky jsou z vystoupení v Československé televizi v roce 1967

     Ruda napsal text a složil hudbu ke hře, které dal plný název Procházka operetou Rudolfa Staníka Nechci vás proradné hrabě aneb deset let bez muže (hravě). Šlo o kombinaci hudebního a absurdního divadla. Hrál zde s námi také Kim (zmíněný rozkol byl pouze ideologický a nesahal příliš hluboko). Oblečeni podobně jako postavy z Prodané nevěsty, jsme tam mj. zpívali blues o pramenité vodce, které nakonec vyústilo v improvizaci trvající několik minut. Dodnes mám před očima ten pohled, když si Bohunka Hošková, která hrála Evitu, v kroji české selky dala ruce v bok a zaimprovizovala celé dva chorusy ve stylu Elly Fitzgerald! Herce Gustava Opočenského, který přišel na představení tolik nadchlo jak jsme se dokázali odvázat, že potom v divadelním klubu objednal celou láhev Johnny Walkera, která tehdy stála nějakých 400 Kčs, což byla asi čtvrtina základní měsíční gáže a tudíž moc peněz, abychom ji společně vypili!

   Almužníci situace, dramatická kompozice pro pět osob a Záviše byla už plně rozvinutá absurdní hra, pro karlovarské publikum snad až trochu příliš absurdní. Naneštěstí se zachovalo jen několik úryvků textu, v jednom z nichž promlouvá mladý úspěšný architekt, kterého hrál Staník, ke svému sluhovi takto (cituji zpaměti):
    Zde, Kvido, leží na prkně krematorium. Zde místa pro truhlící, zde truhlíc pro drahého zesnulého, zde úschovna jiných drahých zesnulých, zde vyhlídka na Olšany, vápenka a školní družina...
    Jiná větička, která mi utkvěla v mysli:
    Ten Záviš už byl zase sťatej až hrůza, tentokrát pod Hlubokou!


   
Počátkem 68. roku jsme s Rudolfem přesídlili do Prahy. Vary nám začaly připadat trochu malé k tomu, co jsme si usmysleli. Kim mezitím vyjednával kdesi s kýmsi, že bychom převzali Redutu, jako znovu zcelený soubor (v tom svém měl osobnosti, jakou byl nap
říklad mladičký Miki Jelínek), invaze jednotek spřátelených národů ale veškerá podobná úsilí zmařila. Mezitím jsme s Rudou oba pracovali v čakovické Avii, hlavně proto, že tam pro nás měli ubytování, i když jsme museli strpět to, že tam s námi na pokoji pobýval ještě někdo třetí, koho jsme si nemohli dost dobře vybírat. Ne vždy to ale vadilo. Jedním z takovýchto přivandrovalců byl Slovák, který se sice ukázal být zavilým Marxistou, měl ale pohlednou českou přítelkyni, která uměla dobře zpívat.
   
    Vypuklo Pražské jaro. Zakládal se Klub angažovaných nestraníků; šli jsme spolu na zakládající schůzi této organizace. Do přeplněného sálu na Střeleckém ostrově jsme se nedostali, odnesli jsme si ale odtamtud přihláškové formuláře, které jsme hned následujícího dne vyplnili a odeslali. Mně to velké problémy nezpůsobilo, protože jsem se časem rozhodl k emigraci, nicméně Rudolf, který o nějaké emigraci nechtěl ani slyšet (i když k tomu, abych zůstal, mne nijak nepřemlouval) ovšem na to potom doplácel po dlouhá léta. Nedlouho předtím si našel místo jako ředitel kulturního domu v Odolena Vodě, kde ale pochopitelně dlouho nezůstal. Později si našel místo jako pianista, autor a skladatel v pražském dětském Divadle bez opony, kde zůstal až do té doby, kdy ho stihla těžká mozková příhoda. Seznam toho co vytvořil v době kdy jsem se s ním nestýkal, se nachází na jiné stránce, spolu s údaji, které mi poslala Staníkova dcera Barbora.



    Občas jsme si mezitím psali, pogratulovali si vzájemně k svatbám k nimž jsme se oba odhodlali zhruba ve stejný čas, každý jsme ale šli vlastní cestou. Ta moje se skončila v Austrálii a píši o tom všem ve své autobiografii Můj bíbr. Toto jsou ale stránky o Staníkovi, o němž jsem vždycky měl pocit, že mu něco dlužím. Tím, že tyto stránky vytvářím, snad aspoň částečně splatím to, co jsem od něho získal. To mělo především co dělat s intelektuálním vývojem. V tomto směru měl Staník na mne značný vliv ─ jeho styl humoru mi například vždy vyhovoval a vyhovuje mi i dnes. I když v mnoha směrech jsem šel jinou cestou. Rudolf vždy míval problémy s alkoholem a dokud jsem se s ním stýkal, snažil jsem se instinktivně ho v tom, kdykoliv to šlo, mírnit. Pokud vím, tyto problémy zde zůstaly a spíš se asi zhoršily. Spolu s nadměrným kouřením (dokázal také vykouřit stovku Partyzánek za den) skoro určitě přispěly k tomu, že v poslední fázi svého života byl odkázán na ústavní péči.

   Naposledy jsem Rudolfa Staníka viděl v roce 1996 v domě důchodců v Malešicích, kde na invalidním vozíku pobýval už v době, kdy jsem za ním přišel po dlouhém čase poprvé, o šest let dříve. Žil potom ještě asi tři roky... Kdykoliv si na něho vzpomenu a to je často, nemohu se zbavit pocitu, že ten jeho byl život plný potenciálů, které se z různých důvodů nikdy nenaplnily.



    Společný přítel Jiří Pechlát, který s námi také ve Varech a později v Praze vystupoval, mi před časem poslal dvě hry, které se nějakým zázrakem dochovaly. Tu první jsme dokonce už začali zkoušet nedlouho před mým odchodem. I ta druhá už existovala a pamatuji si, že mi Ruda z ní četl některé pasáže a přehrával některé z písniček. Když mi takto, dosti nenadále, spadly do klína, rozhodl jsem se, také po dohodě s Rudolfovou dcerou Barborou Staníkovou, která mi napsala, že je na těchto stránkách uveřejním. Nemohl jsem si ale odpustit nějaké editace, které mi autor, pokud se na toto mé úsilí odkudsi dívá (o čemž nemám žádné pochyby), docela určitě odpustí. Snad mi odpustí i to, že jsem přidal pár vlastních textů k písničkám, na pár místech, které si po tom jakoby volaly. Ty ovšem prozatím, dokud se s Rudou znovu nesetkáme, budou muset zůstat nezhudebněny...

    Ještě jednu poznámku. Jako ilustrace jsem užil, kromě několika svých vlastních koláží, ozdobné rámy Alfonse Muchy k písňovým textům a některé z fantasií Hieronyma Bosche, k podmalování textu. Ne, že by se sem nějak zvlášť hodily, i když někdy docela sednou. Mám ale rád oba tyto malíře, podobně jako mám rád Staníka, tak proč ne?   


               

Copyright © Dědicové Rudolfa Staníka
Copyright ©Vojen Koreis 2014